Za odpočinkem i poznáním odjíždělo ve třetím říjnovém týdnu padesát účastníků zájezdu, převážně bývalých pracovníků ve školství, na dovolenou do Černé Hory.

Byla to daleká cesta. Projeli jsme Německem, Rakouskem, Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, než jsme dojeli do cíle. Během desetidenního pobytu byl jeden den věnován návštěvě Albánie.

Vzpomínání nad fotografiemi

V současné době už jen ve vzpomínkách a rozjímání nad fotkami hodnotíme, že se zájezd všem velice líbil a co všechno nám zůstalo v paměti. Viděli jsme nejen kus překrásné přírody, hory, jezera i moře, cizokrajné stromy i rostliny, stará historická města i malebné vesničky, chrámy, mauzolea, kláštery, kostelíky i mešity vysoko v horách i údolích. Nové komplexy luxusních hotelů teď vévodí přímo na přímořských plážích. Domorodci jsou milí, vstřícní a s otevřenou náručí vítají všechny turisty, kteří sem přijíždějí opravdu z celého světa.

Dvojice zkušených a spolehlivých řidičů z CK Intertrans Plzeň se zasloužila o to, že 3300 kilometrů tam i zpět nás dovezla bezpečně zase i domů. Průvodci Petru Liškovi z téže cestovky vděčíme za každodenní odborné i poutavé instruktáže o místech, kde jsme se právě nacházeli.

Pohostinný národ

Černá Hora leží na Balkánském poloostrově. Na jihu se rozprostírá přímořská oblast s více než 30 kilometry písečných pláží u teplého moře, kde sezona koupání trvá 130 dnů v roce. Černá Hora má největší jezero v Evropě, nejhlubší kaňon a impozantní pohoří přezdívané Alpy jižní Evropy.

Černohorci patří do skupiny starých evropských národů a vyznačují se pohostinností. Jedna z četných průpovídek vypráví, jak se Černohorce – buřiče proti cizí nadvládě, ptal sám kat cestou na popravu: „Tak co, Černohorče, že není na světě nic horšího než to, co tě teď čeká?“ Odsouzenec zavrtěl hlavou. „Hůře jsem se cítil, když ke mně přišel na návštěvu host a já pro něj neměl ani kousek chleba“.

Boka Kotorská představuje nejčlenitější část jadranského pobřeží a jeden z nejpřitažlivějších zálivů ve Středomoří. Je stejně, jako město Kotor, zapsána na seznamu chráněných památek UNESCO. Historickou památkou je tu katedrála svatého Tripuna a byzantsko – románský kostel Panny Marie.

Známky lidského života

Budva – známky lidského života jsou patrné od doby bronzové. Slované přišli do těchto končin počátkem 17. století. Budva prožila řadu okupací. Od roku 1918 sdílí osud celé Černé Hory. V roce 1979 ji zničilo zemětřesení. Dnes je metropolí černohorského cestovního ruchu, městem festivalů a divadel. Čeští turisté tu už v roce 1935 pojmenovali jednu z krásných oblázkových pláží na Jadranu, dlouhou 1950 metrů – Bečičská pláž, na které jsme trávili odpočinkový a koupací program.

Bývalé hlavní město Černé Hory – Cetirije – se může pochlubit největším množstvím srážek v Evropě.

Posvátné pohoří

Vysokohorskou silnicí jsme dojeli až na posvátné pohoří Jezerský vrch (1657 m) v Národním parku Lovčen. Mramorové schodiště vede k mauzoleu významného vladyky Petra II. Petroviče – Njegoše, odkud byl nádherný pohled na celou Černou Horu. Museli jsme však zdolat 461 schodů.

Mohutný liják nás přepadl na lodi, když jsme pluli po Skadavském jezeře, které je největší ptačí rezervací v Evropě. Malé středověké městečko vybudované na kamenitém ostrůvku Sveti Stefan okouzlilo svého času rodinu černohorského krále Nikoly. Pobývala tu například anglická královna Elizabeth II., italský král Umberto II., ale také herečka Sofie Lorenová či modelka Claudia Schifferová.

Nejjižnějším černohorským městem je Ulcinj, město více kultur, které nezapře blízkost albánských hranic. Patří mezi nejstarší přímořská města Jadranu. Jeho historie je dlouhá asi 3000 let. Vládli tu Řekové, Římané, Slované… a Turci, kteří městu vtiskli orientální ráz. A tak tu dnes kromě středověké citadely dominují i štíhlé minarety mešit.

Jeden den v Albánii

Jeden jsme strávili v Albánii. V zemi, která nás dokázala okouzlit, ale i pozastavit se nad některými neobvyklými věcmi, které už do současného století nezapadají.

Jsou tu k vidění starobylá krásná města, půvabné pláže a velkolepá pohoří, na druhé straně chaotický dopravní ruch a přímo otřesný přístup k životnímu prostředí, co se odvozu a skartování veškerého odpadu týče.

Ve městě s počtem obyvatel jako má Plzeň se válejí kupy odpadu u silnic, na kterých je čilá dopravní frekvence a kde procházejí i davy lidí, ať už místních nebo turistů.

Nikde žádný kontejner, popelnice či odpadkový koš. Mnoho odpadků leží i v příkopech, v lesích a i na prostranstvích mezi domy. Nikomu z místních to nevadí, pro návštěvníky hrůzný pohled. Řada památek je ale dobře udržována, lidé jsou k turistům přívětiví.

Albánie má i svou náročnou historii. Teprve v roce 1912 se stala nezávislou zemí. Přesto i během třiceti let existence samostatného státu byla několikrát napadena sousedními zeměmi a snaží se o udržení své izolace.

Pomoc odborného průvodce

Abychom mohli překročit albánské hranice, museji jsme požádat o doprovod odborného průvodce. Pocházel z Ulcinu, spolupracoval s albánskou cestovní kanceláří. Byl to rodilý Černohorec, novinář, spisovatel, profesor na střední škole, spolupracovník několika televizních agentur. Ovládal albánštinu a s námi se domluvil obstojnou češtinou. V naší republice byl několikrát, navštívil a znal mnoho českých i slovenských měst.

Postaral se o nás velmi dobře, hlavně při vstupu do Albánie na celnici. Po zaplacení potřebných poplatků a předložení seznamu účastníků v několika exemplářích, orazítkovali nám naše pasy a ponechali si je k vrácení, až se ukážeme na cestě zpět z jejich výsostného území.

Oběd plný překvapení

Na objednaný a připravený oběd v albánské restauraci jsme šli se smíšenými pocity. Mile jsme byli překvapeni z krásné jídelny, vkusně naaranžovaných stolů, milého obsluhujícího personálu, výborně připraveného meny, počínajícího aperitivem a dezertem konče.

Udivovalo nás velké množství rozestavěných rodinných domků, které nejsou dokončené a tudíž jsou neobydlené.

Bylo nám vysvětleno, že převážně od roku 1997 odcházeli muži a někdy i celé rodiny do zahraničí, aby si tam vydělali na dokončení svých příbytků ve své vlasti. Někteří se vracejí, ale mnoho vzdělaných Albánců už našlo trvalý nový domov v cizině.

Místo mešit sportovní haly

Země má chronický nedostek elektrické energie. Tato skutečnost brání rozkvětu místního podnikání. V roce 1967 bylo zakázáno náboženství a země se stala jediným atheistickým státem světa. Kostely a mešity byly zrušeny, nebo přeměny na různá skladiště či sportovní haly. Až do roku 1990 bylo praktikování náboženství považováno za trestný čin. Ještě do nedávné doby byly i ve větších městech turecké záchody a ve vesnicích latríny s vykopanou dírou do země. Asi s polovinou už se vypořádali.

Vážným problémem je v Albánii kriminalita. Organizovaní lupiči už naštěstí ze silnic zmizeli. Silniční komunikace byly opraveny, aby se tu dalo vůbec jezdit. Osobní auta vlastnila jen nepatrná část Albánců, řidičský průkaz neměli starší než deset let. Navíc se řidiči školili buď v Itálii nebo Řecku. O drahých hodinkách či fotoaparátech se v chudých periferiích lidem jen zdá. Doporučuje se nosit falešnou peněženku s menším obsahem peněz, kterou v případě přepadení lze vydat místo skutečné peněženky s větším množstvím měny euro.

Nepřehlédnutelné bunkry

Co se nedalo přehlédnout, jsou bunkry, které měly sloužit k obraně země. Jsou vidět ve městech, vesnicích, na polích, plážích i hřbitovech.

Kouření je tu velmi rozšířené a ani v restauracích nemají oddělené nekuřácké sekce.

Závažné problémy přetrvávají dodnes v nemocncích i školách, potýkají se tu s nedostatkem peněz i personálu.

Albánci si nepotřásají rukou, jen když se někomu představují, ale vřele se vítají nebo loučí. Mezi přáteli se na obě tváře líbají ženy i muži. U skutečně blízkých přátel se počet polibků zvyšuje.

Ještě delší dobu potrvá, než se Albánie přiblíží středoevropskému průměru. Je ale patrné, že zde mají snahu správně vykročit.