Pavel Řepa rovněž zavzpomínal na továrnu na dřevěná obuvnická kopyta, která stála v osadě Hamry (dnes na dně Lučiny).

Díky pracovníkům Muzea Českého lesa se Deníku podařilo získat také vzpomínky bývalého řídícího učitele Josefa Mikoláška, který s manželkou působil v základní škole v Lučině.

To byla obec, podle které je vodní nádrž pojmenována. Její část zůstala zatopena, další část, která se nacházela v okolí dnešní křižovatky na Milíře, byla srovnána se zemí. Obyvatelé Lučiny dostali nově postavené byty v Lesné a Halži.

Kantorské vzpomínky

„Přišli jsme na dvoutřídní školu v Lučině ve školním roce 1949/1950 z Jindřichohra­decka. Našli jsme zde zcela jiné prostředí a poměry, než na jaké jsme byli zvyklí," uvádí se ve vzpomínkách Josefa Mikoláška.

Ve zmíněném školním roce bylo ve dvoutřídce zapsáno 69 žáků z Lučiny a Obory, k nim přibylo ještě deset dětí z Mýta. O tři roky později byla otevřena jednotřídní škola i v Oboře. Kromě dětí se v oblasti vzdělávali i dospělí. V obcích totiž bydleli lidé, kteří území dosídlili z Volyně, Slovenska, Rumunska a různých dalších koutů Evropy. „Ve večerních hodinách usedali do lavic v Lučině i Oboře budoucí branci z řad reemigrantů, kteří v Rumunsku nenavštěvovali školu. Vyučovali jsme třikrát týdně po dobu tří let. Výsledky těšily nejen nás, ale i žáky. Už nemuseli výplatní pásky nebo jiné dokumenty podepisovat třemi křížky," píše ve vzpomínkách řídící učitel.

Rozšíření a zrušení školy

Na začátku šedesátých let se základní škola v Lučině stala čtyřtřídní, chodili sem žáci od prvního do pátého ročníku. Kromě místních to byly ještě děti z Milířů a Obory. Kromě Josefa Mikoláška na škole působily ještě tři další kantorky.

Když se ale rozhodlo o výstavbě vodní nádrže na Mži právě v prostoru obce Lučina, byla škola zrušena. A s ní všechny malotřídní školy v obvodu. Žáci byli převedeni do školy v Halži.

Kulturní život

„Práce učitele vzhledem ke specifickým podmínkám vyplývajícím z národnostního i sociálního složení obyvatelstva nebyla lehká," píše Mikolášek. „Problémem byla nedokonalá znalost českého jazyka dětmi i rodiči, mnohdy nezájem rodičů o pravidelnou školní docházku žáků a dodržování hygienických návyků, ale také vzájemné vztahy mezi rodinami."

Pro větší zapojení obyvatelstva do výuky i života bylo třeba organizovat společenskou i kulturní činnost. V Lučině tak vznikla Osvětová beseda a v roce 1952 byl otevřen kulturní dům. Tenkrát to byl první kulturní dům na Tachovsku.

Promítaly se v něm filmy, hrála se divadelní představení, pořádaly se přednášky, besedy s občany, školní besídky. „Dobrých výsledků dosahovaly děti v pěveckém kroužku a v rukodělných kroužcích. Se svými výrobky se žáci pochlubili na výstavách lidové tvořivosti," vzpomínal kantor.

Vzpomínka vojenská

Další vzpomínku na Lučinu máme tentokrát od Karla Chaloupeckého, nedávno zesnulého pedagoga, který Lučinu zmínil v seriálu vzpomínek na život na Tachovsku v poválečných letech.

„V roce 1950 jsem nastoupil základní vojenskou službu v Tachově. To ještě nestála velká poschoďová kasárna, ale přízemní malé domky. Pamatuji si, že 28. října 1950 nás svolali na nástupiště a oznámili nám, že je velké nebezpečí válečného konfliktu a že se musíme přesunout do oblasti blízké státní hranice. To pro nás, tzv. bažanty, bylo velmi vzrušující. Rozkaz zněl: za dvě hodiny nástup s plnou polní, včetně osobních věcí," napsal ve svých vzpomínkách Karel Chaloupecký.

„Po nástupu jsme se vydali na pochod. Nevěděli jsme kam jdeme. Přesouvali jsme se přes tachovskou rokli a dále stále k západní hranici. Pod námi v údolí tekla Mže. Cíl našeho pochodu bylo místo, kde nyní stojí přehrada Lučina. Tehdy tam byla dílenská budova zvaná Kopytárna. Odložili jsme ruksaky, převzali od velitelů železné palice, kladiva a další potřebné nářadí a dostali jsme rozkaz veškeré vybavení dílny zlikvidovat, stroje rozbít a nanosit ven. Do budovy potom nastěhovat železné patrové postele a pak se ubytovat."

Práce to byla podle Chaloupeckého velmi náročná a těžká a trvala dlouho. „Tu noc jsme samozřejmě nespali. Setrvali jsme zde dlouhou dobu. Abychom se nenudili, odcházeli jsme kopat zákopy na hranice jako obranu proti napadení. Byla to situace velmi mimořádná, doba studené války. Na silnicích byly budovány zátarasy. Nevěděli jsme proč a proti komu. Přežili jsme to a dnes, když přijdu do oblasti přehrady, vždy se mi tato složitá doba vybaví," napsal před rokem Deníku Karel Chaloupecký.

Příště se budeme věnovat Mži jako přirozenému biokoridoru v Tachově a přineseme unikátní fotografie z povodní v Tachově