Na letišti už na nás čekali zaměstnanci agentury Cultural Care a spousty dalších aupair. Dokonce se tam vyskytli i dva aupairaci. Kluci se určitě nenudili. Všichni jsme naskákali do malých autobusů. Naše zavazadla jela zvlášť. Měli jsme krapánek obavy, ale dorazila. Vyrazili jsme směrem na Univerzitu St. Johanse v Oakdale v New Yorku, kde probíhalo čtyřdenní školení. Že jsem v USA, jsem si uvědomila jen díky tomu, že všude jezdila obrovská auta a všude vlály americké vlajky.

Ubytováni s výhledem na oceán

Asi tak po hodině a půl jízdy autobusem jsme všichni dorazili do kampusu. Zvenku byl opravdu nádherný a rozléhal se na širokém prostranství. Žel uvnitř už to nebyla taková krása, ale přeci jen to bylo na pár dnů. Měli jsme také výhled na Great South Bay, což je rameno Atlantického oceánu. Vskutku nádhera. Počasí nám přálo, takže se na nás skoro celou dobu smálo sluníčko. Jen občas se zatáhlo a od vody foukal studený vítr.
Hned v pondělí večer nás čekalo první sezení a seznámení s naším programem a budovami školy. Pak už nám jen zaměstnankyně popřály dobrou chuť. Oznámily, že je k večeři delikátní pizza. No, vypadaly na to, že to je jejich oblíbené jídlo. Po dlouhém a namáhavém dni jsme byli všichni hladoví, takže jsme se pustili do večeře. V tu chvíli jsem ještě netušila, že to bude den ode dne horší. V osm hodin večer místního času jsem byla už opravdu hotová a šla jsem si lehnout. Měla jsem vydržet trošku dýl, protože jsem ráno strašila po chodbách už kolem páté. Na štěstí né sama. Jinak, do pokojů nás rozdělili tak, abychom nebyli u sebe stejné národnosti. Bydlela jsem s Argentinkou a Švédkou. Byly to milé holky.

Nemile překvapeni

V úterý a ve středu nás od rána do večera čekalo školení, které se týkalo výchovy, péče, bezpečnosti a stravy dětí v USA. Extra mě to nenadchlo. Nejen proto, že už jsem si to zažila ve Velké Británii a taky se to dokola probíralo ve škole, ale vůbec jsem nebyla nadšená z přístupu zaměstnanců agentury a hlavně z organizace všeho. Učitelky byly fajn, ale ostatní zaměstnanci na mne neudělali příliš dobrý dojem. Všechno bylo příliš ve spěchu a neorganizované.

Také jsme hned s holkama v pondělí řešily naše letenky. Zaměstnankyně si od nás vzaly letenky a potvrzení o platbě, že prý si to jen okopírují a zítra nám to vrátí. V úterý se stále nic nedělo. Musely jsme se připomenout a ony nám oznámily, že to prý ještě řeší a potřebují ty doklady, což nás docela načertilo. Řešily jsme s nimi, že to chtěly jenom zkopírovat a my to chceme zpět. Tenhle problém se vyřešil až ve středu, kdy nám vrátily doklady a oznámily nám, že chyba nebyla u agentury, ale prý chybu udělala Lufthansa, která letenky špatně zabookovala. Peníze ještě vráceny nebyly. Co dodat… Tím se také prohluboval můj záporný dojem z celého školení.
Obrátíme list u školení a zavítáme ke stravě. Jak už jsem již napsala, netušili jsme, co nás čeká. Co se dalo aspoň trochu vychutnat, byly snídaně. Chleba mají dokonce normální, ne jen toustový. Ke snídani jsme dostávali sýry, marmelády, cerealie, jogurty a ovoce. Obědy a večeře si byly opravdu podobné a stejně nedobré - hranolky, burgery, hot dogy a naštěstí i zelenina. Po tomto školení jsme opravdu začínali mít obavy, že americká strava bude všude. Ale není tomu tak.

Uchvátil nás pohled na velkoměsto

A konečně nastal dlouho očekávaný čtvrtek, kdy jsme po poledni vyrazili na výlet do New York City, do centra všeho dění, „jupíí“. Výlet byl rozdělen na dvě tůry. První jsme celou strávili v autobuse. Kde se vzal, tu se vzal, najednou se tam objevil opravdu hodně ukecaný černoch, který byl po celou dobu náš průvodce, náš zrychlený průvodce. A jak už to u této agentury bývá, vše je ve spěchu a né příliš organizované. Náš milý průvodce nám z autobusu popisoval, co je napravo a nalevo, občas si spletl strany, občas jsme vystoupili na pár minut z autobusu, abychom něco viděli. Ve finále jsme to stejně ani nestihli vidět.

Takhle nás vozili po městě asi tak dvě hodiny. Až nás všechny vyhodili u břehu a vyrazili jsme lodí na druhý břeh NYC. Propluli jsme kolem sochy Svobody. Při čekání na nalodění jsem si stihla ve stánku koupit přívěšek sochy Svobody. Holky měly větší strach než já, že mi ujedou, „hehe“. Vše jsem stihla. Jelikož všechno probíhalo ve spěchu a náš pan průvodce se na lodi někam zašil, neměli jsme vůbec nikdo tušení, kde že to vlatně jsme a jak se místa kolem nás nazývají. Jediný záchytný bod byla socha Svobody.

Když jsme dojeli na druhý břeh, tak jsme rychle přestoupili na další loď a jeli zpátky. To nám přišlo opravdu komické. A už jsme raději náš výlet přestali komentovat. Po vylodění jsme opět naskákali do autobusu a vyrazili k Rockefellerovu centru (RC), což byla druhá část našeho výletu. Výtah nás vyvezl do 67. patra a my jsme měli opravdu nezapomenutelný výhled na New York City, vskutku nádherné město plné mrakodrapů a jiných masivních budov. Město oděné do smogu, který plíce pocítily na vlastní kůži. Byli jsme tam k večeru a mohli jsme vidět NY jak se začíná proměňovat v osvícené velkoměsto.

Když jsme se s holkama dostatečně nabažily pohledem na opravdu obrovské město, vyrazily jsme do ulic. Měly jsme asi tak tři hodiny rozchod. Opravdu se toho nedalo moc stihnout. I když NY neznáte, tak tam asi nezabloudíte. Všechny ulice jsou očíslovány a vedou pěkně za sebou. Výlet byl strašně krátký, největším zážitkem byl pohled z RC. Jinak jsme nestihli skoro vůbec nic. Jen jsme se přesvědčili, že americká strava je opravdu na každém rohu. Také, že jsou Američani nesmírně milí a ochotní lidé. Což se přesvědčuji stále. Ani nám se nepodařilo zabloudit a u autobusu jsme byly včas a už jsme zase všichni vyráželi zpět do budov školy, kde nás čekala konečně poslední noc. Říkala jsem si, že to byl možná záměr, aby se nám na školení příliš nelíbilo. O to víc se nám pak bude líbit v rodině, „hehe, no, to se ještě uvidí.“

Za novou rodinou

Ráno už nás autobusy rozvezly na správná letiště a my se mohli vesele rozprchnout do států po celém USA - New York, New Jersey, California, Colorado, Washington, Texas, Florida… Mě čekala cesta do Colorada. 38. stát USA, který se tyčí v průměrné nadmořské výšce 1 600 metrů nad mořem. Jsou zde slavné Skalnaté hory. Je to pohoří v Severní Americe a nejvyšší horu má právě v Coloradu. Tou je Mount Elbert, možná mě bude čekat výšlap.

Můj let byl z letiště La Guardia, jako obvykle vše nemohlo probíhat normálně. Byl odložen o dvě hodiny. Čekání nebylo nudné a zdlouhavé, uteklo celkem rychle. Let opět probíhal bez problémů. Před přistáním jsem už byla opravdu zmatená s časem, protože v Coloradu bylo o dvě hodiny méně než v NY. Z těch neustálých časových posunů jsem už nevěděla, kolik je vlastně doma v Čechách. Přeci jen to neustálé cestování trošku unavilo moji mysl a už jsem nemohla moc přemýšlet. Ještě jsem měla před sebou cestu z letiště. Musela jsem nasednout na vlak, abych se dostala k mým zavazadlům. Únava byla opravdu veliká a já jsem nastoupila na vlak na druhou stranu.

No, nezbývalo nic jiného, než jet zase zpátky. Vlaky naštěstí jezdily neustále. A pak už mě čekalo setkání s novou hostitelskou rodinou, která je vážně fajn a se kterou budu trávit následující rok mého života. Zní to až neuvěřitelně, ale když tady tak sedím a píšu, tak si začínám uvědomovat, že jsem opravdu na jiném kontinentu, s úplně jiným časem, jinou kulturou, ale na jídlo si zatím nestěžuji, a hlavně jinými jednotkami, které mi stále dělají problémy. Hlavně nikdy nevím, kolik je stupňů, protože tady mají fahrenheity.
Ale právě teď se mi podařila objevit výborná stránka na převod.

Šárka Spurná