Jak ale sama říká, vždy to bylo velice těžké pootevřít pomyslné dveře třinácté komnaty, a tak až nyní po desítkách let začala pátrat. „Žaludek mám ale stále sevřený, je to jako bych se dotýkala těch mrtvých,“ říká Marie Mirtlová z Tachova.

Nikdo o tom nechtěl mluvit

V Puclicích totiž měsíc před tím, než se narodila, došlo k velkému zatýkání obyvatel. „Odvedli jich tehdy do Osvětimi celkem šedesát, spolu s mým otcem, který tam pak v roce 1943 zůstal,“ vypráví příběh a poukazuje, že takových „polosirotků“ jako byla ona, zůstalo v obci hodně. Čas plynul a bylo po válce. „Maminky ale o této události nechtěly vůbec nikdy mluvit, a tak zatýkání a mnoho dalších otázek zůstalo pro ně bolestným tabu, které se přeneslo i na mne.“

Navíc otec paní Marie byl už měsíc v Osvětimi, když se narodila. „Maminka mu tam posílala pohled, že má dceru, ale vrátilo se psaní zpět s tím, že trestancům se písemnosti nedoručují. Tak jsme ani nevěděly, zda tatínek se vůbec o mne dověděl,“ dále vypovídá.

V roce 1960 se odstěhovala do Tachova, dva roky pracovala jako zemědělský ekonom a poté celý profesní život věnovala kultuře v osvětové besedě a kulturním středisku. Válečné tabu ji ale trápilo a hledala odpovědi na nevyjasněné věci. „Víte, Puclice měly v té době asi 96 domů, a tak se zatýkání dotklo dvou třetin rodin. Proč? Šlo jim o získání pozemků? Kdo udával lidi? A neměly se Puclice stát dalšími Lidicemi?“ ptá se ještě dnes paní Marie.

Otázky zůstávají. Najde paní Marie odpovědi?

Před osmi lety ale byla spolu s Františkem Soukupem v archivu v Praze a pátrali po dokumentech. „Leccos jsme ofotili, ale co s tím dál? František je poskytl k dalšímu výzkumu například i panu Stanislavu Motlovi. Já ale pořád neměla sílu se ani zeptat, co zjistili.“ Letos pak moje neteř z Chebu mi říkala, že se přihlásila do Paměti národa a chtěla by, abych jí vyprávěla. Tím se příběh znovu otevřel. Jenže došlo na zákazy kolem koronaviru a my se nesetkaly.“

Paní Marie měla i podezření na konkrétní osobu, kdo mohl lidi z Puclic udat. „Z archivních materiálů se ale mé podezření nepotvrdilo.“

Dodnes tedy Marie Mirtlová vnímá události kolem zatýkání v letech 1942 a 1943 v Puclicích jako svojí třináctou komnatu. „Po válce se nic nevyřešilo a ženy umučených chtěly mít svůj klid a na špatné zapomenout. Měly svá hospodářství, na která zůstaly samy jako moje máma. O válce se u nás vůbec nemluvilo. Po těch letech, a ve svých letech, mám ještě konkrétní otázky. Už je není komu klást, snad jen těm, kdo mají přístup do archivů a umí pátrat v minulosti. Pomůže někdo…?“