Výuku, vzhledem ke svému postižení, prý zatím zvládá bez problémů.

„Nikde jsem se nesetkala s takovým úžasným přístupem jako tady," pochválila sedmnáctiletá studentka. To potvrdila i její maminka, která je zároveň asistentkou pedagoga. „Učitelé, studenti i ředitelka na nás byli perfektně připravení. Děkujeme jim za to a děkujeme za spolupráci i panu Stručkovi, krajskému radnímu za školství," doplnila maminka slova Ivany.

Studentka trpí dětskou mozkovou obrnou kvadruparézou, čili má částečně ochrnuté všechny končetiny, a kromě toho hůře vidí a špatně slyší. Proto je upoutána na invalidní vozík a kvůli nedokonalosti některých smyslů jí musí sekundovat i Beny, fenka zlatého retrívra.

„Do schodů mi pomáhají dva silní kluci a pan školník mi vyrobil nájezdovou rampu u bočního vchodu," nevyšla Ivana z úžasu nad maximální vstřícností žáků a zaměstnanců školy.

Ze staré budovy gymnázia tak může pohodlně jezdit po celém patře, kde jsou automaty na pití, anebo učebna výpočetní techniky. A když musí do specializovaných učeben, které jsou v jiných patrech, automaticky se o ní postará mužská část třídy.

Dodejme, že studentka se každý den poctivě učí. „Má takový režim už od první třídy. Takže přijedeme domů a učíme se tak dlouho, dokud vše neumíme. Někdy to trvá dvě hodiny, jindy čtyři. Má pomalejší tempo," popsala maminka denní rozvrh. Večer pak přichází čas na televizní detektivku. A když není v audiovizuální podobě, Ivana si jí ráda přečte. „Mám ráda Tomáše Březinu a Enid Blytonovou," připomněla s tím, že například dívčí romány doopravdy nemusí.

Ivana Řeřichová je od přírody bojovník. Nerozpláče se po první neúspěchu a nepláče ani kvůli špatným známkám.

Když jsme tak u toho prospěchu, maminka je v této otázce poměrně benevolentní. Rozhodně však nepolevuje v dceřině výuce. „Ivana musí dřít. Makat. Jsem s ní ve škole, ale nedělám jí otroka, musí se umět postarat sama o sebe. A musí být mezi lidmi," zmínila maminka problematiku socializace. „Ani se nestavím mezi kantora a dceru. Když bude mít problém, ona musí zvednout ruku a říci, že jí něco nejde a že něco potřebuje. Pak záleží jen na dohodě mezi učitelem a jí. Nehodlám jí zametat cestičku. A já vždy respektuji to, co řekne kantor."

Po základní škole šla Ivana studovat Církevní střední odbornou školu ve Spáleném Poříčí, obor Ekologie. „Dříve jsem se hodně přikláněla k dálkové formě studia, abych měla čas na Ivaninu rehabilitaci, ale ona šla psychicky o něco dolů. Chyběli jí vrstevníci, neměla sociální kontakt a já jsem zastánce plné integrace do společnosti," vysvětlila maminka. „Zvládám to," dodala mladá dáma.

V Poříčí však nastaly jisté problémy a Ivanina rodina se rozhodla přestěhovat blíže k západní hranici.

Vedení tachovského gymnázia na to konto začalo přemýšlet i nad možností rozvinutí výuky pro hendikepované studenty. „Nebráníme se této myšlence. Jistě by se dala rozvíjet dále, není rozhodně nereálná," připustila ředitelka Irena Volkovinská s tím, že ruku v ruce s tím by musely jít i stavební úpravy. „Hledali bychom granty a další finanční pomoc, neboť různé přestavby nejsou levnou záležitostí," konstatovala ředitelka.

Studentka má před sebou ještě tři a půl roku studia. Pak jí čeká státní maturita. Pokud vše půjde hladce a Ivaně vydrží chuť a dosavadní píle, bude se u Řeřichů přemýšlet i nad vysokou školou. Mimo to, Ivana má další obrovský cíl. Chce začít chodit. Znamená to však další tvrdou práci, nepočítaně hodin rehabilitací a hlavně chuť a píli. „Myslím, že to nebude problém," je maminka optimistkou. „Nesnáším ty, kteří sedí doma se sušenkami a čekají na sociální dávky," dodává a má na mysli hendikepované, kteří pro sebe nic nedělají.