Jiskra, která zažehla stále planoucí oheň lásky, přeskočila před čtyřiašedesáti lety. „Pracuji celé roky v zemědělství. Jezdil jsem s traktorem a Květušku jsem samozřejmě vídal a hrozně se mi líbila,“ hledí láskyplně na svoji ženu pan Standa a vypráví dál: „Tehdy bylo hrozné vedro, s klukama jsme se v traktorech doslova pekli.“

A právě horko a žízeň tehdy udělaly své. Květa kromě toho, že pracovala ve statku, také prodávala ve stánku s občerstvením, který patřil jejím rodičům. Partě vyprahlých zemědělců nabídla studenou limonádu. „Přines ji a dostaneš štípanou pusu,“ odpověděl na nabídku Standa. Jak to tenkrát skutečně bylo je ale trochu záhada, protože zde se jinak sehraný pár nemůže shodnout. „No, však jsi mi ji tenkrát hned taky dal,“ směje se seniorka. „Ale nedal, to bylo přece až o pár týdnů později, když jsem tě doprovázel ze svazarmovské schůze,“ odporuje její muž. Ať už tomu bylo jakkoliv, láska z toho byla jako trám. Tehdy šestnáctiletá Květa podlehla Standovu šarmu a chodit spolu vydrželi tři roky. Pak přišla žádost o ruku a do roka byla svatba.

Z manželství vzešel syn Standa. O co více lásky v rodině bylo, o to více jim osud chystal nehezkých překážek. Po vážném porodu lékaři Květě zakázali mít další dítě. Touha však byla silnější, a tak otěhotněla podruhé. Bohužel, vytouženou holčičku nedonosila. „To bylo velmi smutné období. O to více jsem si uvědomila, jak skvělého muže mám. Jsou chlapi, co by v afektu své ženě tohle vyčetli, znám takové případy, ale můj Standa ne. Staral se o mě, hýčkal mne i syna. Společně se nám podařilo smutek zažehnat,“ vypráví paní Květa. „Bylo mi jí tehdy tak moc líto, ale co bych jí vyčítal. Prostě se stalo, měli jsme alespoň Stáníka a život šel dál,“ vrací se do minulosti Stanislav.

Po svatbě si manželé udělali radost hned dvěma věcmi, které zakoupili již ze společně vydělaných peněz. Lednicí a motorkou. Zatímco lednice plnila svoji funkci znamenitě a bezpečně, motorka se málem stala Standovi osudnou. Akční Květa kromě práce na statku u dobytka vykonávala také v Kurojedech funkci tajemnice obecního úřadu. A aby vše stíhala, jak měla v hlavě nastaveno, zavezl ji Standa jedno nedělní odpoledne do kanceláře s tím, že se pro ni vrátí v dohodnutý čas.

Cestou zpět však na chvíli zapomněl na všechna pravidla silničního provozu, kterými se denně coby traktorista řídil, přidal plyn a malér byl na světě. Lehkým esíčkem u Kurojed to vzal rovnou do protijedoucí cortiny. Aby té hrůzy nebylo málo, na kole tudy jel zrovna tehdy jejich osmiletý synek, který na vlastní oči viděl rozlámaného tátu v příkopu. „Šikovný kluk, otočil to a pádil zpátky do vsi zavolat záchranku,“ chválí zpětně pohotovost potomka pan Stanislav, který ovšem tuhle pasáž zná jen z vyprávění. „Když jsem slyšela ty diagnózy, prasklá pánev, proražené břicho a močový měchýř, byla jsem mrtvá strachy,“ bledne i po té dlouhé době paní Květa. Snad i všechna láska, se kterou za Standou do nemocnice jezdila a kterou ho zahrnovala v době rekonvalescence, způsobila, že nehoda nezanechala žádné následky a Standa si užívá společného života dodnes.

Rádi vzpomínají na časy, kdy od tehdejších odborů jezdívali na dovolené. „Díky nim známe všechna horstva u nás, ale i na Slovensku,“ směje se senior. „Já si vždycky dopoledne se Stáníkem zalyžoval a odpoledne si mladej hrál s ostatními dětmi, jezdívali jsme vždycky celá parta, a já se věnoval jen Květušce,“ šibalsky mrká.

A recept na společný život je prý jednoduchý. Stačí prý tolerance, pochopení a vstřícnost. „No, občas člověk musí leccos skousnout. Ale já jsem nikdy dlouho trucovat nevydržela, přišlo mi líto promarnit společný čas tím, že bychom spolu nemluvili,“ směje se Květa. „Ze začátku jsem byl hrozně žárlivý, ale pak mně to pustilo. Pochopil jsem, že nemám důvod a že jen otravuji život nám oběma. Ale já bych klidně chvíli nemluvit vydržel. Jenomže Květuška to se mnou umí, když bylo ráno dusno, odpoledne už bylo pryč,“ hladí svoji ženu po ruce pan Stanislav.

Oslavu diamantové svatby nijak zvlášť neprožívají. „Tak jako se scházíme čas od času, sejdeme se zase nyní celá rodina. Se synem, snachou, vnučkami a pravnoučaty. To nám úplně stačí,“ shodují se opět v názoru.

S příchodem jara se těší, jak si budou užívat pohodu na zahrádce. „Loupnu si pivíčko, Květuška čajík a bude fajn,“ plánuje vitální senior.