Do výčtu úspěchů 163 centimetrů vysoké nahrávačky patří i titul mistryň republiky z roku 1960 v barvách Slavoje MP Plzeň a účast v semifinále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ). „Z prvního kola jsme postupovaly bez boje, ve čtvrtfinále nás čekal francouzský Stade France. „V březnu se venku hrát nedalo, a protože v Plzni tehdy nebyla odpovídající hala, hrálo se v Karlových Varech. Zvítězily jsme 3:0, stejně jako v odvetě ve Francii. Červnové semifinále proti polskému AZS Varšava se hrálo na venkovním hřišti Masny, kam přišly tři tisíce diváků. Při předzápasovém rozcvičení jsme se však dozvěděly, že pravidla PMEZ byla zástupcem našeho svazu z francouzštiny špatně přeložena. Stálo v nich, že i letní zápasy se musí hrát v hale. V tu chvíli jsme byly vyřazeny, zápas se odehrál jako přátelský, s tím, že divákům se to neřekne. I s vědomím, že jsme už ze hry venku, jsme podlehly 2:3,“ vypráví Hana Moravcová, která v reprezentaci působila do roku 1962.
close
info
Zdroj: Z archivu Hany Moravcové
zoom_in
Volejbal byl ostrůvkem svobody, říká devadesátiletá Hana Moravcová
Její cesta k volejbalu nebyla přímá. Od čtyř do dvanácti let se věnovala krasobruslení, po válce dělala sportovní gymnastiku, lehkou atletiku, hrála národní i mezinárodní házenou, stolní tenis, basketbal. K volejbalu všestranně pohybově nadanou dívku přivedla v roce 1951 náhoda, když zaskočila za nemocnou hráčku na českém finále SHM (Sportovní hry mládeže). O dva roky později už byla členkou Spartaku Plzeň a dostala pozvánku do reprezentace.
Nemohla studovat, otec padl do léčky STB
Zásadní roli v životě Hany sehrál její otec Emanuel Valenta. „Odmalička mě vedl ke sportu, podporoval mě a byl mým velkým vzorem. Pocházel z chudé rodiny, ale pílí se vypracoval, vydělal si na studia na střední i vysoké škole a stal se mezinárodně uznávaným odborníkem v oboru metalurgie, vynálezcem a ředitelem Pokusného ústavu Škodových závodů. Po válce podnikal, ale po puči v roce 1948 komunisté naši rodinu pronásledovali. Otci sebrali živnost, babičce obchod, přišli jsme o vilu v Doubravce, kde strana zřídila školku,“ říká Hana Moravcová, která si až do revoluce v roce 1989 nesla cejch buržoazního původu a nálepku nepřítele režimu.
„Nemohla jsem studovat, státní zkoušku z psaní na stroji, těsnopisu a angličtiny na soukromé škole mě komunisté neuznali. Rodině chyběly peníze, vztah rodičů se začal rozpadat. Otec měl pracovní nabídky ze zahraničí a rozhodl se v roce 1951 emigrovat, jenže padl do léčky STB. Na Tachovsku byl na falešné hranici s Německem zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky v uranových dolech v Jáchymově. Z vězení se vrátil jako zlomený člověk, pracoval potom jako topič, zemřel v roce 1971,“ vzpomíná na otce Hana, která se vdala a narodila se jí dcera Zuzana. Až do odchodu do penze v roce 1989 pracovala v Dopravním podniku.
„Tři roky předtím jsem ovdověla, v důchodu jsem se odstěhovala na chalupu do Kyjova u Plané, kde žiju dodnes. Časem za mnou přesídlila z Plzně i moje dcera. Radost mám ze čtyř vnoučat a tří pravnoučat. Do města bych už se nevrátila, uprostřed přírody je mi nejlépe,“ říká neuvěřitelně vitální Hana Moravcová, která právě dnes v sobotu 5. srpna slaví devadesáté narozeniny.
Zasloužila se i o otevření hraničního přechodu Broumov-Mähring
„Nohy už mě tolik neslouží, ale když sedím, cítím se na dvacet,“ směje se. „Dcera mě dala chytrý telefon a moje bývalé svěřenkyně z Lokomotivy Plzeň, které jsem v sedmdesátých letech včetně mé dcery trénovala a jezdí za mnou do Kyjova každý rok na oslavu mých narozenin, si mě přidaly do skupiny na What´s up. Píšeme si a posíláme fotografie. Holky, dnes už šedesátnice, mám moc ráda,“ usmívá se žena, která napsala několik knih o volejbale, v roce 1990 se výrazně zasloužila o otevření hraničního přechodu Broumov-Mähring. S přítelkyní z Mähringu Rosalindou Schöner vydaly knihu nazvanou 30 let svobody a přátelství. „Za komunismu jsme svobodu neznali. Ostrůvkem svobody byl pro mne jen volejbal, kde jsem potkávala lidi, kterým jsem věřila,“ dodává Hana Moravcová.
Václav Vacek
