Přestože se najdou situace a úskalí, které Jaroslavovi dokážou život znepříjemnit, hodnotí možnosti dnešních vozíčkářů nejen ve Stříbře poměrně pozitivněji ve srovnání s dobou, kdy se v roce 1992 stal jedním z nich. „V době, kdy jsem se po autonehodě vrátil domů a s vozíkem a celou novou životní situací se sžíval, nebyla veřejnost na hendikepované v ulicích až tolik zvyklá. Lidé cítili rozpaky, nevěděli, jak mi mohou pomoci, jak se ke mně mají chovat, často odvraceli zrak,“ vzpomíná. „Problém pro mě byl na ulici vlastně cokoliv. Stejně tak to bylo ve chvíli, kdy jsem musel cokoliv řešit s úřady,“ říká Jaroslav Kupec.

Ve Stříbře se tehdy potýkal například jen se samotným průjezdem náměstím, které bylo ohraničeno vysokými obrubníky, a také chodníky v ulicích neměly dnešní snížené nájezdy. Dostat se na poštu nebo třeba jen do knihovny bylo téměř nemyslitelné. Dnes je situace ve městě o mnoho lepší, a to možná právě i díky Jaroslavovi. „Jak jsem pořád na něco narážel, snažil jsem se na problematiku nás vozíčkářů upozorňovat, bojoval jsem především za instalaci zvonků s logem vozíčku nejen na úřadech, ale i poště a veřejných toaletách tady ve městě. Za ty roky jsem jednal s několika starosty Stříbra a musím přiznat, že byli vstřícní,“ vypráví.

Mnohé se zadařilo, něco ještě skřípe, v případě psího exkrementu spíš maže

Nepříjemné zážitky má stále především kvůli bezohledným majitelům psů. Psí exkrement, který zdravý překročí, vozíčkář často nevidí, a rázem je vše nalepené na kole vozíku. „Sám jsem měl šestnáct let psa a toho jsem musel pravidelně venčit. Přestože jsem byl na vozíku, nikdy by mě nenapadlo nechat po něm něco ležet na chodníku nebo na trávníku. A protože jsem vždy měl při sobě sáček, sbíral jsem často psí výkaly i po cizích psech. A zároveň jakmile jsem někoho viděl, že se neohne, aby po svém mazlíkovi uklidil, volal jsem na něj a upozorňoval, že na chodníku se svým chlupáčem něco zapomněli,“ říká Jaroslav Kupec. „Šlápnout do psího h…a je mrzuté, ale pořád se to řeší lépe, než když na to vjedete vozíkem,“ vysvětluje. Zdravý člověk boty zuje na chodbě nebo v předsíni, vozíčkář s tím musí do bytu chtě nechtě zajet. Teprve poté, co se mu podaří přesednout na druhý vozík, může se pustit do mytí zašpiněného kola. „A věřte, že to není skutečně nic příjemného a moc dobře se to nemyje, nejde to pořádně z drážek ven,“ tváří se znechuceně.

Osmiletý Tomáš z Tachovska trpí závažnou nemocí, potýká se s těžkou idiopatickou aplastickou anémií.
Mysleli, že jde o běžné krvácení z nosu. Vyklubala se z něj zákeřná nemoc

Nicméně i tady dle vozíčkářových slov došlo za poslední roky ke zlepšení. Ve městě prý už k takovým „nehodám“ dochází postupně méně, spousta lidí začala po svých psích kamarádech uklízet. „A ono to bude možná hodně i tím, že ve Stříbře je jedna úžasná paní, která chodí každý den včetně víkendů uklízet nepořádek v ulicích. Moc ji obdivuji a smekám před ní,“ domnívá se a zároveň nezapomíná chválit pracovitou seniorku. Horší zkušenosti už má Jaroslav Kupec ze svých cest do Těchlovic, kam vyráží po chodníčku a cyklostezce vedoucí podél silnice. „Tady jsem měl v posledních týdnech problém několikrát, jen včera jsem tam napočítal osm kousků,“ říká mrzutě. „Což není opravdu na tak krátký úsek málo. Přitom tady je jasné, že sem proudí spousta lidí, takže nechápu, že to tam někdo nechá jen tak ležet. Ale už to nesbírám, nasbíral jsem se dost, když jsem měl svého vlastního pejska,“ krčí rameny.

Podmínky pro vozíčkáře jsou mnohem lepší 

„Posun k lepšímu je oproti dřívější době v současnosti obrovský, a to myslím celorepublikově, i když já posuzuji především Stříbro,“ srovnává Jaroslav Kupec. Díky zvonkům s logem vozíčkáře tak už dnes není ve Stříbře problém navštívit například veřejnou toaletu. Stačí zazvonit a ochotná obsluha přinese klíč od bezbariérové místnosti. Jaroslav také moc rád vyráží do kina, ale spíše na odpolední představení. „Popravdě si myslím, že večer není ve městě moc bezpečno ani pro zdravého, natož pro vozíčkáře,“ naráží na velký počet cizinců a bezdomovců, kteří se po městě potulují. Přestože u vstupu do vestibulu kina není zvonek na pokladní, nemá nikdy problém se do sálu dostat. Kdykoliv požádal některého z příchozích návštěvníků, předali informaci pracovníkům kina a obratem mu byl umožněn vstup bočními dveřmi sálu, které jsou k tomu určeny.

Nový přechod pro chodce vzniká v Sokolovské ulici v Tachově.
Konečně po letech vzniká bezpečný přechod v Sokolovské ulici v Tachově

Návštěvě pošty se však co nejvíce vyhýbá, a to i přesto, že je zde naistalována plošina a je u vstupu taktéž zvonek pro vozíčkáře. „S plošinou nikdo pořádně neumí, trvá delší dobu, než se sklopí, a ve chvíli, kdy se sklopí, jen těžko projdou další zákazníci a vzniklé situace nejsou moc příjemné,“ vysvětluje. Problémy však už roky nemá ani s nákupy, a to především díky obchodním řetězcům, které ve městě jsou. Nicméně nevyhýbá se ani nezbytným nákupům v obchodech na hlavní Benešově třídě, kde díky vstřícným kolemjdoucím a prodavačkám vždy pořídí, pro co přišel. Coby vášnivý čtenář si nemůže vynachválit výtah v budově, kde sídlí knihovna. „A skvělé je, že už před mnoha lety minulý ředitel muzea nechal vybudovat výtah také v muzeu. Moc rád chodím na muzejní akce, s výtahem se nahoru do sálů snadno dostávám,“ pochvaluje si Jaroslav. Ten je také rád, že při rekonstrukci náměstí před lety se s hendikepovanými počítalo. „Jen ve stínu stromů se moc pobýt anebo posedět kdekoliv na lavičkách bohužel nedá, jsou neustále obsazené nejrůznějšími individui,“ nebojí se říct nahlas skutečnost, která trápí nejen jeho.

Vyhrazené parkovací místo měl často obsazené 

„Sám nejsem řidič, auto řídila dříve moje žena. Měli jsme vyznačené parkoviště, označené přímo espézetkou a znakem pro invalidy. Přesto bylo místo každou chvíli obsazené a vznikaly nejrůznější komplikace,“ líčí další z problémů, se kterými se dříve potýkal. „Dneska jsem bez auta, takže už nevím, jak se s problémem potýkají jiní, ale v tomhle směru si nedělám iluze, že by nenaráželi na podobné problémy neustále,“ dodává.

Pejsek Míša byl krutě týrán, v péči Psího domova Nora je už čtyři měsíce.
Psa trýznil rok a půl, nechal mu i zarůst řetěz do krku. Dostal podmínku

Osobně se přepravuje především po vlastní ose vozíku. „Mám elektrický pojezd, takže už nemám problém ani s jízdou do kopce. Pokud potřebuji využít městskou dopravu, jsem nadšený ze zdejší bezbariérové dopravy. Autobusy mají uzpůsobené nájezdy, což si myslím, že je super i pro maminky s kočárky anebo starší lidi, kteří nemohou pořádně zvednout nohy,“ vysvětluje. „A co je rozhodně úžasné, je nově zavedená doprava Senior Expres, kterou slibovalo už minulé vedení města, ale nedotáhlo ji nikdy do konce. To je pro spoustu lidí obrovská pomoc,“ nešetří slova chvály na novou službu ve městě. Nicméně i ta má dle jeho názoru mouchy, ale to už nemyslí sobecky na sebe, ale především na seniory. „Staří lidé hůře zvedají nohy, chtělo by to schůdek a u dveří nejsou žádná madla.“

Vozíčkáře v davu snadno přehlédnete

Přestože lidé dnes již zrak neodvrací, mnozí vozíčkáře stejně snadno přehlédnou. Proto si pan Jaroslav pořizuje výrazné oblečení, které by chodci snáze viděli. „Když jde větší skupina lidí, tak se za nimi snadno ztratím v zorném poli protijdoucích. I proto si raději kupuji bundy, které by měly být více vidět,“ vysvětluje svoje oblíbené červené oblečení. Bohužel naráží i na bezohlednost a liknavost, především mladší generace. „Mnohokrát jsem se setkal s partou mladých lidí, jde jich vedle sebe třeba pět, zaberou celý chodník, koukají do mobilu a nesnaží se uhnout, často mě vůbec nevnímají. Naštěstí mě zatím nikdy nepřevrhli, většinou si udělají modřinu sami o můj vozík, ale rád bych se takovýmto situacím zcela vyhýbal,“ říká Jaroslav.

Pokládkou nového povrchu a chodníků kompletní rekonstrukce Jiráskovy ulice v Tachově končí.
Kompletní rekonstrukce Jiráskovy ulice v Tachově je v závěrečné fázi

Přestože se s osudem a všemi nástrahami pere statečně, v současné době má poněkud větší obavu, jak moc zkomplikuje obyvatelům a především jemu samotnému nezbytná oprava mostu U Jána ve Stříbře, která má v dohledné době začít. „Bude tam dostatek místa pro vozík? Nebude to tam v zimě příliš klouzat? Jak dlouho to potrvá, když se termíny prací neustále mění?“ klade si zatím sám pro sebe otázky Jaroslav Kupec.