25. září

Gran Paradiso 4061 m

Tradičně odjíždíme rovnou z práce. Po dvanáctihodinové cestě autem dorážíme do Národního parku Gran Paradiso jižně od italského města Aosta. Výchozím místem pro výstup na vrchol je osada Pont v údolí Seiva (1960 m). Chvíli zde přemýšlíme co podniknout, jelikož je již před 20. hodinou, ale netrvá to dlouho, za půl hodiny po příjezdu máme batohy na zádech. Cílem tohoto večera je chata Vittorio Emanuele v nadmořské výšce 2732 m. Za nedlouho se zcela setmělo, což nám až tolik nevadilo, jako spíše skutečnost, že oblohu prosvítala nedaleká bouřka. Nechtěli jsme znovu zažít to, co před dvěma roky na Watzmannu, takže jsme snažili moc na skále nezdržovat. Krátce před 23. hodinou jsme dorazili k chatě. Byla již zazimovaná, ale sousední winterraum poskytoval solidní pohodlí. Vlezli jsme si do prázdného pokoje a hned se pustili do večeře a příprav na ranní výstup.

26.září

Ráno vstáváme v šest hodin a krátce před sedmou opouštíme chatu. Cestou vzhůru jdeme bočními morénami ledovce Gran Paradiso až k jeho čelu, kde nazouváme mačky a navazujeme se. Počasí nám přeje, jen do chvíle, kdy nás zahalí oblaka a viditelnost klesla na 20 metrů. Orientujeme se pouze podle stop před námi, což není zrovna ideální, ale co naděláme. Ve výšce 3500 m se napojujeme na cestu mezi ledovcem Gran Paradiso a Laveciau. Chvílemi se nad námi z mraků obnaží vrcholové partie, ale po chvíli opět mizí. Ve výšce 4020 m, kde se nalézá odtrhová puklina, kterou jsme přeskakovali, zůstává Martin a odpočívá. Na vrchol jdeme tedy jen ve dvou.

Ve 14.45 hodin jsme již nahoře. Nevidíme ale vůbec nic, takže pořizujeme jen pár snímků se soškou Madony a vracíme se k Martinovi. Poté společně sestupujeme. Prudce se ochladilo a zvýšil se vítr. V 17 hodin je již oblačnost a my v dojmu, že si cestu zkrátíme, volíme jinou trasu. Scházíme z klasické výstupové trasy a jdeme přímo. Jelikož do winterraumu docházíme až po 19. hodině značně promrzlí a zničení, usuzujeme, že slovo „zkratka“ bylo v tomto případě až moc nadsazené. Večer hodnotíme prožitý den a připravujeme další plán.

27. září

Další ráno jsme si trochu přispali. Až před osmou hodinou vylézáme ze spacáků. K našemu překvapení přes noc napadlo téměř 10 cm sněhu. Byli jsme docela rádi, že nám to takhle vyšlo, protože s touto sněhovou pokrývkou bychom v mracích pod vrcholem Paradisa nejspíš zabloudili. V devět hodin opouštíme winterraum, dolů nikam nespěcháme. Před polednem přicházíme k autu a v místním kempu si dáváme sprchu za dvě eura na osobu. Poté odjíždíme do Aosty a v místním internet caffe zjišťujeme další vývoj počasí. V úvahu je francouzské pohoří Ecrins nebo Walliské Alpy ve Švýcarsku. Pevně si stojím za návštěvou Ecrinsu, ale jsme v autě tvrdě kamenován a suveréně přehlasován pro Wallis. Jedeme do 150 km vzdálené vesničky Zinal. Jelikož je již po letní sezoně, je celé toto malebné údolí včetně Zinalu klidné. Celému údolí vévodí majestátní Zinalrothhorn. my ale měli spadeno na jinou čtyřtisícovku a to Bishorn, ležící východním směrem do vesničky Zinal. Další z tzv. „dámských“ čtyřek. My se ale mohli přesvědčit o opaku. Ani jedna z dam, které šli na vrchol ve stejný den jako my, Bishornu nedosáhla. Do Zinalu přijíždíme navečer. Nacházíme zde kemp, který tvoří několik kaskádovitých teras. Téměř celou noc nasloucháme zvukům nedalekého stáda skotu. Připadáme si jako v Jurském parku a jen doufáme, aby si cestu nerkátily přes kemp.

28. září

Bishorn 4153 m

Další den odjíždíme v devět hodin z kempu a necháváme auto u hlavní silnice v Zinalu. Krátce po 10. hodině opouštíme Zinal a míříme k chatě Cabane de Tracuit, kter leží ve výšce 3256 m. Zhruba po dvou hodinách chůze míjíme skupinku pěti Čechů. S přibývající výškou přibývá sníh. Chvílemi zastavujeme a pozorujeme zmíněnou skupinku, po chvíli je na nich vidět, že toho mají dost (hlavně ženská část), takže se snaží držet v našich stopách, aby ušetřily síly. Když je sních skoro po kolena, pohltí nás oblačnost a my začínáme mít problémy s orientací. Úzkým skalním výšvihem (Col de Tracuit, 3250 m) jsme se zdárně dostali k chatě. Zatopili jsme v kamnech, uvařili a relaxovali.

29. září

Ráno vstáváme v šest. Když po sedmé hodině odcházíme, většina z druhé skupiny ještě spí. Kousek za chatou nastupujeme na zrádný Turtmannův ledovec. Jelikož napadl nvý sníh, jsou všechny trhliny zaváté a souvislá nenarušená vrstva ledovce vypadá hrůzostrašně krásně. S obavami, ale bez problémů procházíe nejkrytyčtější úseky. Oddychli jsme si až u skalního prahu, který rozděluje vrcholové partie Turtmannova ledovce. V těchto místech se do nás začal opírat silný vítr, ten s nastoupanou výškou gradoval. Když jsme byli ve výšce cca 3800 m, zahlédli jsme pod námi skupinku našich spolubydlících z chaty. Po dalším ohlédnutí se nám již vzdalovali, otočili zpět k chatě. Ve 14.15 dosahujeme vrcholu, jsme ale nuceni zde pobýt pouze zlomek času kvůli vichru, který byl k nevydržení. Sestoupili jsme tedy na protější vrchol 4135 m, kde bylo o trochu přijatelněji. Fascinoval nás odtud blízký soused Bishornu, Weisshorn. Tato hora je po Matterhornu považována za nejkrásnější horu Alp. Výstup na něj je ale těžší než na Matterhorn.

Sestupujeme stejnou cestu. Když jsme obcházeli již zmiňovaný skalní práh, najednou Martin vykřiknul a zmizel po lokty v ledovcové puklině. Naštěstí jsme byli navázaní a puklina nebyla hluboká, následoval náš výbuch smíchu a Martinovo sebevyproštění. Když jsme klesli pod úroveň sousedního Fete de Milon (3699 m) a dostali se do závětří, opadl sice vichr, ale opřelo se do nás prudce slunce. Bylo to opravdu žhavé odpoledne, pravý opak toho, co bylo ještě před dvěmi hodinami. Krátce po 18. hodině jsme došli do chaty. Večer byl odpočinkový. Povídali jsme si s ostatními, jedli a hráli karty.

30. září

Následující den jsme sestoupili k autu, dali si koupel v ledovcovém potoce a odjeli do vedlejšího údolí, Mattertal. Ubytovali jsme se v Kempu v osadě Randa. Dalším cílem je Breithorn.

1. října

Breithorn 4160 m

Tento vrchol jsme pojali tak trochu „dovolenkově“, než sportovně. V rámci úspory času a naší energie jsme pro výstup volili lanovku z Zermattu na Klein Matterhorn (3884 m) za 50 euro. Zermatt je úžasné horské městečko, které nemá v Evropě obdoby, nejen že leží u nejvyššího horského masivu Monte Rosa, vedou z něj výstupové trasy na Matterhorn, Weisshorn, Breithorn, Dufouspitze, Lyskamm a další obry, ale také proto, že je sem zákaz vjezdu pro všechna vozidla. Jezdí sem pouze vlak a taxíky. Provoz po Zermattu je zabezpečován pouze malými elektromobily.

Výstupová cesta z Matterhornu na Breithorn vede po ledovci di Verra, jedná se o bezpečný ledovec, jeho na prv pohled bezpečný povrch není ale dobré podceňovat.

Když nastupujeme na ledovec, je před námi několik menších skupinek a jedna větší. Nikam nespěcháme, ale i přesto všechny tyto výpravičky dříve či později předháníme. Opět se nestačíme divit, co zde horští vůdci „předvádějí“. Jeden nás odmítl pustit na výstupové cestě k vrcholu před sebe, jelikož šel se svým svěřencem (klientem) až příliš pomalu. Po menší slovní potyčce se nám ho nakonec podařilo v jednom místě předběhnout. Další horský vůdce si na sebe navázal „malý autobus“ postarších turistů, z dálky vypadající jako malé stádo. Šli navázaní na laně asi 2m za sebou a my si tak pro sebe říkali, co by se stalo kdyby potkali trhlinu. Nejspíše by se ani nestačili divit, jak by tam zapluli i se svým vůdcem. K horským vůdcům máme obrovský respekt, některým se ale nestačíme divit, co jsou schopni vymyslet nebo čím překvapí.

Na vrcholu jsme byli 15 minut zcela sami, než začali docházet ostatní. Vychutnávali jsme si výhledy na famózní okolí. Na JZ to byl Mt. Blanc na Z Matterhorn, SZ Obergabelhorn, Weisshorn, S údolí Mattertal, Zermatt, SV Dom, Täschhorn, Alphübel, V traverz Breithorn-Pollux-Castor-Lyskamm-Dufourspitze-Nordend.

Poté dorazil „autobus turistů“ a my začali sestupovat až ke Klein Matterhornu. Poté nasedli do lanovky a nechali se transportovat opět do Zermattu. Zde jsme navštívili horolezecký hřbitov, vzdali poctu všem, kteří tam nahoře štěstí neměli.

Když jsme si večer povídali, shodli jsme se, že každou chvíli se náš pohled upínal na nedaleký Matterhorn. Ta hora vás fascinuje ať jste v této oblasti kdekoliv. O Matterhornu snad až příště…

MIROSLAV ŽIŽKA