Vlastenec

V padesátých letech minulého století byl na okrese Tachov naprostý nedostatek učitelů. V některých školách byla taková situace, že se během jednoho školního roku v jedné třídě vystřídalo i několik učitelů, leckdy bez potřebného vzdělání. V základních školách bylo ve třídách často až 42 žáků, což odpovídalo stanovené normě. Podobné to bylo ve školách mateřských, kam běžně chodilo i 35 předškoláků.

Na náš okres byli učitelé přidělováni jakoby za trest. Dokonce se na pedagogické fakultě objevovaly sdělení typu: nebudete-li řádně studovat, skončíte na okrese Tachov či Sokolov. Pro tachovské školství to byla situace nezáviděníhodná.

Jednou přišel na odbor školství učitel, který chtěl dobrovolně prožít svou učitelskou kariéru na okrese Tachov. Jmenoval se Karel Raiser. Asi nějaký vlastenec, mysleli si úředníci. Byl samozřejmě vřele přijat a byla mu nabídnuta hned dvě místa. První ve Ctiboři, blízko Tachova, a druhé v příhraniční oblasti Svatá Kateřina. Učitel se na nic nevyptával, zajímal se jen, kdy jede do těchto míst autobus. Když zjistil, že do Ctiboře odjíždí spoj „až“ po obědě a do Svaté Kateřiny „už“ za hodinu, rozhodl se okamžitě, nebude tu přece čekat.

Ve Svaté Kateřině působil Karel Raiser řadu let a tachovskému okresu zůstal věrný celý život. Stal se později ředitelem školy a také předsedou Místního národního výboru v Přimdě.

Vyhazov

Nedaleko Starého Sedliště v malé obci Ostrov byla také v padesátých letech škola a v ní učil František Kučera, ojedinělá postava našeho školství. Uměl docela slušně hrát na housle, ale více než ve škole hrál po hospodách. Často býval ráno unavený a někdy učil děti přemýšlet s hlavou na lavicích a sám odpočíval na katedře.

Vyučovací výsledky měl prapodivné. Procházelo to až do doby, než navštívil školu okresní školní inspektor, který hodnotil vyučovací výsledky. Po provedené inspekci mu musel inspektor řadu nedostatků vytknout. Vytýkací řízení se odehrálo v kabinetě. Vše za dveřmi ale poslouchala učitelova družka. Neudržela se a milého Františka vytáhla z kabinetu ven a inspektora tam zamkla. Dostat se ven bylo velmi složité, neboť okno bylo dost vysoko a nedalo se z něho vyskočit. Uvězněný inspektor stál u otevřeného okna a doufal, že ho někdo vysvobodí.Po delší době se dočkal, když náhodou šel kolem tajemník národního výboru, ale ani jemu František s družkou dveře neotevřeli. Přinesl tedy z domova žebřík a pomohl inspektorovi na svobodu. Závěr byl jednoduchý. František Kučera dostal okamžitou výpověď.

Za tři měsíce jsem šel náhodou v Praze po Národní třídě a předcházela mě třída menších dětí. Kdo si myslíte, že je vedl? Ano, uhodli jste – František Kučera. Byl vyhozen z Ostrova a přijat jako posila do Prahy.

Zlodějka

Na odboru školství ONV v Tachově se uvolnilo místo inspektorky pro předškolní výchovu. Krajský národní výbor doporučil do funkce ředitelku jedné mateřské školy z Plzně. Přestěhovala se do Tachova a nastoupila.

Po určité době jsem začal mít pochybnosti o kvalitě její práce. Častokrát totiž oznámila, že jede na kontrolu nějaké školky, ale tu buď vůbec nenavštívila, nebo v ní byla jen krátce. Začal jsem ji sledovat a zjistil jsem, že místo škol navštěvuje restaurace. Měl jsem v úmyslu ji propustit, ale to se nezdařilo, neboť měla na vyšších místech oporu.

Ale najednou to přišlo. Na poradě ředitelek mateřských škol se na mě obrátila skupina ředitelek, že se jim vždy při návštěvě inspektorky ztrácejí ve škole peníze. Na školách to byla nezáviděníhodná situace. Pracovníci se vzájemně podezřívali a osočovali.

Návštěva inspektorky na příslušné škole se často shodovala s výplatním termínem. Prováděla to tak, že se uvelebila ve školce a čekala, až učitelky odejdou s dětmi na plánovanou vycházku. Pak nastala příležitost k prohledání kabelek a odcizení peněženek a peněz. Žila bujarý denní i noční život, a tak peníze potřebovala.

Celý případ jsem předal policii. Výsledek se dostavil brzy. Policie dostala povolení k domovní prohlídce bytu paní inspektorky a překvapení bylo tady. Peníze se nenašly žádné, ale zato v ložním prostoru spousta rozličných peněženek.

Dotyčná skončila v nápravném zařízení, ke všemu se přiznala. Pak se probudili i v Plzni a zjistili, že podobnou trestnou činnost prováděla dříve i tam.

Schůzka rodičů

Na základní škole v Hornické ulici v Tachově se v bývalé školní jídelně konala schůze rodičů. Projednávaly se výchovně vzdělávací problémy žáků, zájmová činnost, spolupráce školy a rodiny a podobně. Došlo také na připomínky ke školnímu stravování.

Rodiče si prý na třídních schůzkách stěžovali, že učitelé dostávají k obědu větší porce masa než žáci. Horlivá maminka, členka stravovací komise, provedla kontrolu a zjišťovala skutečný stav. Zrovna byl k obědu španělský ptáček s knedlíkem.

Na schůzi rodičů měla sdělit, jak se věci mají. Řekla doslova: „Na vlastní oči jsem viděla, že pan ředitel má takhle maličkého ptáčka.”

Plénum rodičů strnulo a všichni se na mě podívali. Ze schůze už nebylo nic, každou chvíli vypukl smích, který se nedal zastavit. Schůze musela být přerušena a pak úplně zrušena.

Budou mít ve Starém Sedlišti školu?

Budova původní školy ve Staré Sedlišti byla v dezolátním stavu, stěny byly vlhké, plesnivé a neudržované. Tehdejší krajský národní výbor prosazoval myšlenku, aby v Sedlišti byla jen národní škola, tedy 1.- 5. postupný ročník, a starší děti aby jezdily do Tachova. To byl ale nesmysl, neboť ve Starém Sedlišti a přilehlých obcích bylo dost dětí, které by ji zaplnily.

Dozvěděl jsem se z ministerstva školství, že v Čechách byl dán požadavek na výstavbu deseti škol. Mělo se rozhodnout, které místo dostane zelenou. Byla sestavena komise, jež měla posoudit stav všech škol v obcích, které žádaly o výstavbu nové školy.

Jen pamětníci ví, v jakém neutěšeném stavu škola v Sedlišti byla, třídy byly rozmístěny na několika místech v obci. Když jsem komisi vedl už asi na deváté místo, odmítli dále pokračovat a říkali, že by sem do takového prostředí svého potomka nikdy nedali. Závěr komise byl jednoznačný, školu Staré Sedliště potřebuje. Z těch deseti míst v Čechách se Sedliště řešilo jako první. Záměr se podařil a základní škola byla vybudována a slouží žákům i pedagogům dodnes.

Karel Chaloupecký