Sympatický, vždy optimisticky naladěný mladý muž, kterého znají nejen Tachované, ale setkávají se s ním především návštěvníci města. Kromě toho, že jim dává informace v infocentru, je také často provází po městě a po Jízdárně ve Světcích. Ostatně Jízdárna je objekt, pro který Pavel žije. Nejen, že provází turisty oděn v replice historické Windischgätzovy uniformy, ale také se výrazně podílel na tom, že světecká památka má od září loňského roku reprezentativní publikaci. Ostatně, více nám řekl v rozhovoru.

Jak byste přesně charakterizoval svoji funkci v infocentru?

Moje pracovní pozice je referent v regionálním informačním centru. Jeden z odborů Městského kulturního střediska Tachov. Práce je velmi různorodá, začíná u kontaktu s návštěvníky, tedy nejen turisty, ale infocentrum navštěvují i Tachované. Dále práce pokračuje propagací města či přípravě propagačních materiálů a končí například prováděním turistů po městě či v jízdárně. Patří sem ještě řada dalších pracovních ůkolů, například jako předprodej vstupenek, či spolupráce při přípravě kulturních akcí, které pořádá MKS.

Jak dlouho už tuto práci vykonáváte?

Od října roku 2002 – tedy více než sedm let.

Práce v cestovním ruchu vás evidentně baví, alespoň já takový pocit mám. Chtěl jste vždycky v tomto oboru pracovat, nebo jste měl jiné sny?

Nikdy jsem neměl jasnou představu, čím bych chtěl být. Po základní škole jsem studoval na Obchodní akademii v Mariánských Lázních a studium i úspěšně v roce 2001 maturitou ukončil.Ani po absolvování obchodní akademie jsem neměl jasnou představu, čemu přímo bych se chtěl do budoucna věnovat. Jednu dobu jsem měl představu stát se učitelem (obor dějepis, němčina), ale u přijímacích zkoušek jsem nebyl úspěšný, tak mě zřejmě povolání kantora takhle minulo. V dětství jsem zpíval v Tachovském dětském sboru, chodil do loutkářského kroužku, jeden čas i na keramiku a vždycky mě bavila výtvarka. Bavilo mě i divadlo – hlavně pak hudební, ale hercem nebo zpěvákem jsem nikdy nechtěl být, radši jsem stál více v zázemí. Nejsem přímo předváděcí typ. Asi ve třetí třídě jsem přišel s myšlenkou uspořádat samostatné divadelní představení, ve kterém bychom hráli se spolužáky, vše bylo výborně vymyšleno, jenom jsme přitom obešli naši třídní učitelku, která do poslední chvíle o ničem netušila, takže z toho nakonec byl velký průšvih.To byl zatím můj největší pořadatelský neúspěch. Ale zázemí či příprava kulturních akcí – krásné slovo ,,pořadatel“ – mě baví. Lidé většinou netuší, jak náročná a často dlouhodová je práce právě v zázemí,ale je to práce vždycky zajímavá a napínavá. Ne vždy bez problémů, ale to většina návštěvníků nesmí zpozorovat. A trapas jsem v práci také zažil už nejeden.

Váš pracovní den asi není vždy jednotvárný a nudný, zkuste jej ve stručnosti popsat.

Každý den je stejný svou pracovní dobou, ale každý den je opravdu úplně jiný, zvláště pak pokud je turistická sezóna, která je od června do srpna, to projde infocentrem o dost více lidí než v zimním období. Nudu jsem v infocentru ani v MKS zatím neměl možnost poznat.

Turisty provádíte po městě, ale hlavně také po jízdárně. Co je pro vás na jízdárně ve Světcích zajímavého, čím si vás jízdárna získala?

O Světcích by bylo dlouhé povídání. Jsou takovým malým koutem kousek od Tachova, celá osada vlastně jakoby pořád spala, ale když se člověk dozví o minulosti Světců víc informací, tak pak se tohle celé místo úplně změní. Návštěvníci se často ptají, co mám na jízdárně nejradši. Sám nevím, jestli je to architektura, historie, nebo akustika v hlavním sále, nejsem ani pořádný pamětník, abych mohl podle svých vzpomínek vyprávět, vlastně pořád ,,tuneluju“ a míchám informace získané z knih a nebo právě od pamětníků, ať už bývalých německých nebo současných Tachovanů. To by bylo opravdu na dlouho.

Turisty po jízdárně provádíte v historickém kostýmu inspirovaném dobou a osobností knížete Windischgrätze. Jak na to turisté reagují?

Provádět v uniformě Alfréda I. Windischgrätze se začalo v letošním roce a reakce návštěvníků, především pak návštěvnic jsou jednoznačně pozitivní. Myšlenka byla taková, aby kostým dokreslil atmosféru v jízdárně. Z původního vybavení se do dneška nezachovalo bohužel vůbec nic, takže architektura a uniforma jsou tím jediným, co může návštěvníky alespoň na chvíli přenést o téměř 150 let zpátky. Polní maršál Windischgrätz je kvůli roku 1848 pro Čechy postavou ryze neoblíbenou, tradují se o něm veskrze nelichotivé vlastnosti a výroky, ale pro Tachov a zvláště pak pro Světce měli Windischgrätzové jistě slabost a památky, u jejichž zrodu či přestavby tito šlechticové stáli, jsou tím nejkrásnějším, co je v Tachově i nyní k vidění. Za jízdárnu si dovoluji Windischgrätzovi veřejně poděkovat.

Kostým je váš, sehnal jste si ho sám, čí to byl vlastně nápad, provázet v kostýmu…

Pořízení uniformy bylo nejen v myšlenkách mých, ale i mých kolegyň z MKS už dlouho, nakonec byla uniforma ušitá přímo na míru v kostymérně v Českém Krumlově. Pořízení uniformy nebylo zas tak levnou záležitostí, takže ještě jednou děkuji především mojí ředitelce Boženě Vaňkové. Uniforma se velmi osvědčila, jak při letošních historických slavnostech, tak i při tradičních dnech evropského dědictví. Myslím, že je i jistota v tom, že už neporostu, takže uniforma bude k vidění i do budoucna. Je šitá tak , že můžu dokonce i trochu přibrat. Ještě se pracuje na detailech, šavle je zatím zapůjčena od kolegyně, ale například dosud chybí pásek či dobový klobouk.

Filmaři vždycky vyprávějí tzv. veselé historky z natáčení. Máte vy nějakou veselou historku z provázení?

Každá prohlídka je vždycky jiná, lidé jsou vždy různě naladení, je pokaždé jiné počasí, které přímo ve Světcích hraje obrovskou roli a pokaždé je také jiný výklad. Mám základní verzi výkladu v hlavě, ale většinou na začátku vyzvu návštěvníky, pokud si nečeho všimnou nebo nečemu nebudou rozumět, ať se klidně hned zeptají. Nechci z návštěvy jízdárny dělat zábavnou show, ale také nechci, aby byli lidé otrávení a zahlcení odbornými informacemi, které si stejně nebudou ani za deset minut pamatovat.

Jednou uprostřed prohlídky vyběhla zcela nečekaně ze suterénu přímo do chumlu návštěvníků zatoulaná kočka, která byla velkým překvapením a pro většinu návštěvnic i velkým vyděšením. Po tomhle ,,překvapení“ většina lidí moc nedávala pozor a výklad byl výrazně zkrácen. Samostatnou kapitolou jsou nejmenší návštěvníci, od dětí se člověk dozví skutečné ,,perly“ – například, že osada Světce se jmenuje podle světa, nebo že tady bylo něco světového. Pořád je řada Tachovanů, kteří v jízdárně nikdy nebyli. Já jim, ani ostatním lidem, nechci za každou cenu jízdárnu ,,cpát“, ale jenom by chtěl, aby o jízdárně vědělo co nejvíce lidí. Tachované se začínají jízdárnou chlubit například před svými známými nebo příbuznými, vezmou je na koncert nebo se s nimi jdou jen do Světců projít – to je snad to úplně nejlepší – není lepší propagace.

Rekonstrukce jízdárny pokračuje a doufejme, že bude pokračovat zdárně i nadále. Co všechno ještě zbývá dodělat?

Já znám a mám přehled o historii, současný stav, co se týče rekonstrukce celé stavby, je v rukou paní Soni Vrbové z investičního odboru Městského úřadu Tachov, ta by přesně sdělila, co se bude v nadcházejícím období rekonstruovat. Tuším, že dojde k výstavbě toalet, ale vše je myslím závislé na výši peněz, které se shromáždí. To, že se město rozhodlo v roce 2000 zahájit rekonstrukci jízdárny, byl opravdu čin záslužný a tehdejší rozhodování prý nebylo jednoduché. Nikdo nebyl takovým prorokem a neměl představu, jak nákladná bude celková rekonstrukce. Jízdárna již nyní je a i v budoucnu zůstane výbornou vizitkou města Tachova, které se odhodlalo a do rekonstrukce se pustilo. Všem, co se o to zasloužili velký dík, musí to být výborný pocit sledovat čím dál veselejší tvář jízdárny s myšlenkou, že se právě oni o rekonstrukci zasloužli.

Našlo se při rekonstrukci něco překvapivého, neočekávaného, třeba dokumenty, skryté architektonické prvky, historické předměty, prostě cokoliv, co by stálo za zmínku?

Úplný ,,poklad“ se zatím nenašel, našla se malá cínová destička s maďarským nápisem (snad pochází z části nábytku, který se v minulosti v jízdárně nacházel). Při přípravě publikace ,,Světce v proměnách staletí“ autor Zdeněk Procházka našel v archivech řadu nových fotografií. Stále se pátrá po původní dokumentaci k jízdárně a ani nemáme k dispozici jedinou zachovanou fotografii koně či jezdce v jízdárně. Jak už jsem zmínil, z původního nábytku či dalších detailů není bohužel k vidění vůbec nic, tyhle ,,drobnosti“ jistě původně celou jízdárnu řádně vyšperkovávaly. Snad bude štěstí přát a nějaké neočekávané překvapení se ještě objeví.

Musíte se pro svoji práci ještě nějak speciálně vzdělávat? Studujete dobovou literaturu?

Návštěvníci mě pořád, jak v infocentru, tak v jízdárně, dokážou překvapit svými dotazy, takže když nevím, nejčastěji se obracím na profesionály – historiky v archivu nebo v muzeu nebo na paní Vrbovou. Se všemi je výborná spolupráce a jejich práce si velice vážím.

K jízdárně vznikla důstojná výpravná publikace a další propagační materiál. Je to vlastně váš projekt. Chystáte něco dalšího?

U zrodu této publikace stálo více lidí, nejenom já . Práce na projektu trvala rok a půl a nejdůležitějšími autory byli Ing. Helena Červinková, která výborně pracovala na administrativní části projektu a Zdeněk Procházka, dále pak paní doktorka Novotná z tachovského archivu a paní Soňa Vrbová, paní ředitelka Hutníková a další. Byla radost se všemi spolupracovat a výsledek se dle zájmu Tachovanů i návštěvníků jízdárny povedl, takže spokojenost je na obou stranách. Jeden tip do budoucna by byl, ale nebudu prozrazovat.

Máte při vší té práci čas také na soukromý život? Čemu se v něm věnujete nejraději?

Práce mě hodně baví, ale umím dobře ,,vypnout“ a užít si volno. Tachov mám rád, ale ještě radši jsem na naší chalupě ve vesnici Smolov nedaleko Bělé nad Radbuzou. Jsem šťastný ve městě i na vesnici. Baví mě motat se kolem zvířat, táta chová ve velkém pstruhy, baví mě pracovat na zahradě, pěstovat kaktusy a sukulenty a stejně tak mě baví jít na koncert či do divadla. Jediným sportem, kterému se věnuji, je cyklistika, ale jen krátké tratě,celkově jsem nesportovní typ.

Je začátek roku 2010. Co byste popřál sobě, vašim kolegům, Tachovanům a jízdárně do nového roku?

Sám sobě a celé naší rodině a všem Tachovanům přeji hodně zdraví a štěstí, kolegyním a kolegům vše nejlepší v naší práci. Někdo moudrý někdy pronesl, že kultura je pro všechny, ale ne všichni jsou pro kulturu. Tak bych popřál MKS, aby mělo stále hodně návštěvníků na akcích a aby byly prodělky na akcích co nejmenší. Jízdárna podle mě teď zažívá jedno z nejšťastnějších období, tak té přeji, ať je stále čím dál krásnější, aby mohla za dva roky oslavit to své 150. jubileum jako opravdová krasavice.