Nad levým břehem Kosího potoka, kousek za městečkem, zvedá se Písečný vrch (615,7 m). Z borových lesů na jeho svazích uváděl kdysi botanik Pavel Nový nálezy vzácných rostlin z čeledi hruštičkovitých jako jsou jednokvítek velekvětý a zejména zimozelen okoličnatý. Oba druhy jsou v „Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000)“ – dále jen Seznam, vedeny mezi kriticky ohroženými. Zatímco pro jednokvítek tato klasifikace platí i z hlediska našeho regionu, zimozelen je na Tachovsku – budu-li optimistou – druhem minimálně nezvěstným. Nejvzácnější hruštičkou, jež jsem ve stráních Písečného vrchu za posledních 20 letech nalezl, byla hruštička zelenokvětá, též vedená v Seznamu v kategorii kriticky ohrožený druh. Citlivost rostlin čeledi hruštičkovitých vůči znečištění prostředí a způsobu hospodaření v lesích je zřejmá z jejich závislosti mykorrhize (symbiotické soužití hub s kořeny vyšších rostlin).

Než vás zavedu do strání přímo nad Michalovy Hory, dovolím si malou exkurzi do údolí Kosího potoka směrem k zaniklé vsi Caltov, a to v souvislosti s výskytem žebrovice různolisté a plavuně pučivé. Jde o spíše horské druhy a zmiňuji je jako protiváhu k naopak teplomilnějším druhům, o nichž bude za chvíli řeč. Setkání těchto rostlin na poměrně malém území dokumentuje vliv reliéfu (teplé vyhřáté vršky a jižní stráně, naproti tomu chladná dna a severní svahy kaňonů potoků) a geologie podloží (bazické amfibolity a čediče, naproti tomu převažující kyselé horniny) na živou přírodu. O tom byla vlastně původně ekologie, jako věda zkoumající vztahy organismů k vnějšímu prostředí a mezi sebou navzájem. Časem se tento pojem začal používat obecněji v souvislosti s ochranou životního prostředí.

Přesuneme se do strání plné mezí, údolíček, luk a lesíků západně a severně od Michalových Hor. Zastavím se nejprve u dvou dnes již vzácných druhů orchidejí, jejichž stávající lokality na Tachovsku spočítáme na prstech jedné ruky. Kolem poloviny 90. let jsem byl svědkem, jak postupně zaniká malá populace vstavače kukačky na okraji louky poté, co přestala být kosena a okraj zarostl keři. Dnes se zde znovu hospodaří, ale louka je oplocena a tak nevím, zda tu vstavač přece jen nepřežil. S cílem nalézt další lokality vstavače kukačky, prošel jsem v okolí Michalových Hor spoustu vhodných míst, ale bohužel bez úspěchu.

Podobně dramatický je příběh vstavače osmahlého. V roce 1992 se nám podařilo potvrdit starší údaje o jeho výskytu nálezem jedné jediné kvetoucí rostliny. Na další nález ve stráních nad Michalovými Horami jsem čekali až do roku 2005. V posledních pěti letech tu kvete 10 až 20 rostlin v několika mikropopulacích. Lokalitu dozoruje Správa CHKO Slavkovský les a je zde dohodnut vyhovující způsob hospodaření.

Již jsem avizoval, že v popisovaném území rostou i druhy teplomilnější, jež jsou na Tachovsku většinou vázány pouze na výhřevnější čedičové kupy nebo se jejich další lokality nachází až na sousedním „teplejším“ Plzeňsku a dále. Jde například o šalvěj luční, krvavec menší, vítod chocholatý, snědek přímolistý či Petrem Nevečeřalem kdysi uváděný křivatec rolní (ústní údaj mnou neověřený).

Povídání o zajímavé květeně okolí Michalových Hor zakončím zprávou o pět let starém nálezu populace drobné a chráněné kapradiny vratičky měsíční. Nejenom název této rostliny je roztomilý. I ona je svědkem toho, jak se intenzita a kvalita hospodaření odráží v biotopové i druhové pestrosti dané krajiny.

Miroslav Trégler