Provoz na této komunikaci není rozhodně nijak malý. „Asi před 15 lety jsme s mužíčkem jeli večer domů z kina a silnice tady u rybníčku byla plná žab. Představa, že se jim něco stane, mne doslova děsila. Takže jsem ho požádala, aby zastavil auto tak, aby nás nikdo nemohl objet, vystoupila jsem a žabky jsem jednu po druhé odnášela za silnici směrem k rybníčku,“ vzpomíná paní Jaroslava.

„V tu chvíli bylo jasné, že musíme něco udělat, takže jsem situaci nahlásila na odboru životního prostředí krajského úřadu, “ říká. Nicméně pro klid své duše vzala vše i do vlastních rukou, a tak posledních 13 let v polovině března s partnerem berou kýble, lopatu a motyku a instalují v délce 200 m u silnice směrem od louky a mokřadu zábrany, před něž zakopávají pravidelně cca 60 kbelíků. „Žabičky, když na ně přijde jaro, začnou mít potřebu přesunout se do rybníka za silnicí a zde naklást vajíčka. Když nepřejdou přes nainstalovaný zátaras, spadnou do zakopané nádoby, která musí být zároveň s povrchem země, aby nespadly někam mezi hlínu a kbelík, to by se jim mohlo něco stát. No a my je odsud pak vyndáme a na cestu za rozmnožováním jim pomůžeme,“ vypráví se zápalem sobě vlastním Kadavá. Do poloviny května tak den co den, za každého počasí, vyrážejí společně s partnerem autem ke zmíněnému úseku, aby svojí oddaností přírodě a pílí pomohli chránit obojživelníky, jejichž počty se v Čechách každoročně snižují.

V zakopaných nádobách uvíznou a na transport čekají v této lokalitě nejvíce chráněné ropuchy, ale žijí zde i blatnice, skokan hnědý a zelený. „Chodí tudy také čolci, kteří do rybníka putují především za potravou,“ vysvětluje dále. Na otázku, zdali jí ropucha, která umí vylučovat jedovatý toxin, někdy neublížila, když na ně sahá holou, nechráněnou rukou, se jen pousmála: „Já jim neubližuju, ony to vědí. Naopak, tuhle jsem tu jejich valnou hromadu, kdy na jednu samičku vleze několik samců, rozdělovala a jeden ze samečků mi hned přilnul k prstu a já ho pomalu nemohla sundat, přesto mne toxinem nepotřísnil.“ A se smíchem dodává: „Jsou to trdla, jak mají špatně vyvinutý zrak, občas vleze žabák klidně i na myšku.“

Nadšení oběma seniorům nechybí, ale práce to není lehká, jak by se zdálo. „V Plzeňském kraji je asi pět nebo šest podobných lokalit, kde žabkám chodí pomáhat s přesunem přes komunikaci dobrovolníci. V roce 2018 jsme přenesli my dva tady sami neuvěřitelných 3 587 žab, což bylo podstatně více než celkový počet přenesených žabek od všech ostatních skupin v kraji,“ uvádí paní Jaroslava, která dodává, že každou přenesou žabku či čolka před vypuštěním do rybníka řádně započítá. V den návštěvy reportérky Deníku jich sesbírala 148 a 3 čolky. V začátcích nosili s Miroslavem tak 500 žab za celou dobu migrace, nyní počet ve zdejší lokalitě postupně vzrůstá. O to větší radost oba mají, že v příštím roce už by zde měl vzniknout pod komunikací biokoridor, kterým budou obojživelníci putovat bez toho, že by jim hrozilo nebezpečí usmrcení. „Kromě biokoridoru by měly být na obou stranách úseku ještě přímo v silnici udělány takové široké rýhy, které se překryjí mřížkou. Ty žabky, co budou líné dojít ke koridoru, projdou silnicí pod mřížemi a nic se jim nestane,“ raduje se Kadavá.

Ta ovšem jedním dechem dodává, že úsek budou s mužem po celou dobu, kdy se žabky stěhují z luk a lesů, kde přezimovaly, sledovat i tak. Jistota je jistota.