Akci moderoval Jan Kovařík. Dalším dárkem bylo vystoupení klarinetového souboru Základní uměcké školy ve Stříbře pod vedením Miloše Matějky. Sedmatřicetiletý Jan Krabec, stříbrský atlet, horolezec a alpinista odpověděl Deníku na pár otázek.

Kdo vás tímto dárkem překvapil?

Autorem překvapení byl starosta Miroslav Nenutil.

Těšilo vás setkání s hosty pořadu?

Těšil jsem se hlavně na pana Formánka, se kterým jsem se už několikrát z různých důvodů minul. Slečnu Langerovou samozřejmě nelze neznat. Pan Tomsa je pro mě úplná neznámá, ale o to může být setkání zajímavější.

Máte nějaké oblíbené motto?

Určitě zůstanu věrný motům, se kterými jsme s Honzou Vestákem v roce 2005 začali skládat střípky naší miniexpedice na Gasherbrum II. Tedy důležité není zdolání, ale zdolávání. Není důležitý cíl, ale cesta. Myslím, že jsou všeříkající a netýkají se jen mého působení ve vysokých horách.

Jaký je váš největší zážitek?

Jak tuhle otázku teď pojmout. Pokud mám vybrat jen jeden, tak to budou chvíle na vrcholu Gasherbdumu II. Ale tahle expedice je i po čtyřech letech celá jeden velký nezapomenutelný zážitek. Od prvních nesmělých plánů, až po přivítání doma po návratu. Jinak před týdnem jsme se vrátili s naším stříbrským atletickým potěrem ze soustředění z Fana z Itálie. Velmi silným a zdůrazňuji pozitivním zážitkem bylo těch deset dní s dvanáctiletý­mi dětmi.

Který koníček je největším?

Který to je? Atletika nebo cestování a nebo třeba doma zahrada? Nedělám mezi nimi rozdíly. Atletiku už dneska vnímám spíš něco jako poslání. Je s ní hromada starostí, bere spoustu volného času, ale na druhou stranu mi přináší i hodně radosti. Navíc si nemůžu pomoct, ale stříbrská atletika mi kdysi moc dala a Vláďa Moravec nás od začátku směřoval tam, kde jsem. Prostě vnímám, že jsem dlouho bral a je na místě taky vracet, když mám možnost. A musím přiznat, že ta smečka dětí na stadionu, vždycky člověka spolehlivě vytrhne ze všech dospěláckých problémů. Ani není čas mezi nimi stárnout. Cestování asi dokresluje to, že nedokážu dlouho sedět se založenýma rukama. Kolem mě se musí stále něco dít, potřebuji být v pohybu, rád sním a plánuji, poznávám nové a určitě v cestování a lezení po horách hledám klid stranou všeho toho spěchu tady. Ale domů se stejně vždycky rád vracím a těším. Třeba i na tu zarostlou zahradu. To je místo, kde si při jakékoliv práci vždycky odpočinu a vyčistím hlavu.

Pamatujete si, kolikrát jste už vystoupil před lidmi a podělil se s nimi o své jedinečné zažitky?

Tak to si opravdu nepamatuju. Ale zase převratné číslo by to asi nebylo. V posledních osmi letech je přednášek víc. Letos se na žádnou delší cestu nikam nechystám. Už od podzimu zpracovávám fotky a zážitky z posledních let. Určitě budu mít na dlouhé zimní večery připravené nějaké nové přednášky.

Vaše nejbližší plány, na které se těšíte?

V hlavě toho mám spoustu, ale opravdu si je zatím nechám pro sebe. Abych třeba něco nezakřiknul.

Máte nějaký vzkaz pro čtenáře?

Žijeme v naprosto hektické a bohužel často i násilné době, ženeme se za něčím, co možná ani neexistuje, často jdeme za svým pochybným a třeba i zbytečným cílem hlava nehlava. Zastavme se na chvíli, rozhlídněme se kolem sebe, zamysleme se sami nad sebou, radujme se z maličkostí a važme si druhých i toho co máme. Jsou místa na světě, kde se žije podstatně hůř a přesto jsou lidi na první pohled šťastnější a vstřícnější.A to jejich štěstí je opravdovější. Ke štěstí stačí opravdu málo.