Zažila takzvané období první a druhé republiky, okupaci Hitlerova Wehrmachtu a s tím spojené útrapy druhé světové války. Velmi ráda ale také malovala chodskou keramiku.

Jak jste prožívala válku?
Těžko, můj tatínek byl v koncentračním táboře v Dachau a my jsme také ve stodole ukrývali deset utečenců, kteří utekli z pochodu smrti. Měli ale úplavici. Maminka se od nich nakazila a v době, kdy už Protektorát osvbodili Američané, tak zemřela. Den po její smrti se vrátil náš tatínek. Bylo to velmi smutné.

Jak jste se dostala k práci barvení chodské keramiky?
Byla jsem svobodná. To bylo ještě za první republiky. Těsně před válkou přišel do Klenčí pod Čerchovem jistý pan Míča, který potřeboval pět dívek, které by kreslily keramiku. Po okupaci v roce 1939 nás poslali do Domažlic, kde jsme tedy opět s holkama kreslily. Během války jsme se vrátily zpět do Klenčí. To už jsme ale musely pracovat v zemědělství. Po válce jsem se vdala do Tachova a dále jsem pracovala pro pana Míču.

Jak dlouho jste pracovala?
Před válkou a během ní jsem pracovala jako kreslířka. Pak to zemedělství. Následně jsem pracovala sedm let v jeslích a také jsem pracovala v tachovské Deltě.

Jak se vlastně barví ta keramika? Z jakých barev?
Vyrobí se nádoba z hlíny. To dělával pan Míča. Vše bylo ruční práce. Pak se to naglazovalo a kysličníkem kovovým se barvilo. Výrobek se pak nechal vypálit v peci.

Vymýšlela jste i nějaké nové vzory?
Vše se barvilo podle vzorů starých dobových šátků. z toho se některé prvky vybíraly. Ale samozřejmě jsme si i něco domýšlely. Dokonce jsem malovala i kolébku, která je tachovském Městském úřadě.

Jak moc je ta práce náročná?
Sedíte u toho obvykle celý den.

Řekněme takový talíř. Jak dlouho se barví?
To se nedělá vždycky jen jeden kus. Barvíte toho více najednou. Ale talíř bych měla vymalovaný během tří hodin určitě.

Josef Holek